Sobeckosti proti korupci
Sobeckosti proti korupci
Ke stažení
Stáhněte si tento dokument:

Pavol Frič: Sobeckostí proti korupci, 5.1.2013  Lidové noviny  str. 21  Orientace


Sobeckostí proti korupci


Systémová korupce se nedá zastavit bojem proti korupci, ale jen zásadní reformou financování politických stran





Politický trh v současné době výrazně diskriminuje spotřebitele politického zboží, tedy voliče. Ti nemají jinou možnost než nakupovat produkty politických stran na čtyři roky dopředu bez záruky kvality i ceny.


Tuto diskriminaci by měla narovnat reforma financování politiky: strany by měly žít jen z povinných daňových asignací, jejichž příjemce by voliči mohli měnit každý měsíc dle své libovůle.





V poslední době k nám z české protikorupční fronty přichází pozitivní zprávy: policie zatýká korupčníky jak na běžícím pásu, v protikorupčních sítích uvízly i „velké ryby“, na státních zastupitelstvích jsou osobnosti s protikorupční pověstí a podle Transparency International si Česko dokonce polepšilo v indexu vnímání korupce ve veřejné správě. Proč ale nikdo nejásá? Proč nemluvíme o skutečném obratu v boji proti korupci?


Naprostá většina expertů a komentátorů zabývajících se korupcí považuje korupci v Česku za systémový jev založený na klientelistických vazbách organizované sítě kompliců (zkorumpovaných politiků, podnikatelů a úředníků…), kteří si vzájemně kryjí záda. Z korupce se stal systém, jenž se vůči protikorupčním snahám chová aktivně a chrání své členy před odhalením, stíháním a potrestáním. Když tak najednou nečiní, připadá nám to divné. Stále totiž nemůžeme říct, že motor systémové korupce se skutečně zastavil.


Naše pochybnosti jitří i populární názor Erika Besta, který za současnými úspěchy protikorupčního úsilí vidí boj velkých kmotrů proti malým kmotříčkům o větší sousta korupčního koláče. I kdybychom tuto konspirační teorii mohli ignorovat, stejně je těžké uvěřit, že policisté a státní zástupci mohou boj proti systémové korupci dotáhnout do konce jen sami. A ještě těžší je uvěřit tomu, že za zmiňovanými úspěchy policie stojí realizace protikorupční strategie vlády či dokonce tlak občanské společnosti.


Víra v utahování šroubů Tím hlavním důvodem, proč nemůžeme věřit, že v protikorupčním úsilí došlo k zásadnímu pozitivnímu obratu, je zvolený způsob boje proti korupci, který je typický jak pro vládní protikorupční strategii, tak pro iniciativy protikorupčních organizací občanské společnosti. V obou případech je tento boj založen na víře v sílu a dokonalost legislativních opatření regulujících chování úředníků či politiků. Vládní i občanští bojovníci proti korupci očekávají, že pomocí strategie legislativního „utahování šroubů“, tj. zpřísňováním pravidel zadávání veřejných zakázek, pravidel transparentnosti veřejné správy a politiky, pravidel financování politických stran či zpřísněním kontroly chování veřejných činitelů a zpřísněním postihů za korupci, postupně vytěsní korupční chování z veřejné správy a politiky.


V praxi se strategie zpřísňování pravidel proměnila v zákopovou válku, kde se různí bojovníci proti korupci stále více zaplétají do vleklého a únavného boje o každý paragraf či větu svých návrhů v naději, že i malé protikorupční kroky časem přinesou alespoň něco pozitivního. Dlouholeté zkušenosti z protikorupčního boje však zcela jednoznačně vypovídají o tom, že v prostředí systémové korupce jsou tato očekávání lichá. Korupčnímu systému se nakonec vždy podaří účinnost protikorupčních opatření natolik oslabit, že v praxi jsou zcela bezzubá či dokonce kontraproduktivní.


Hořkou pravdou je, že strategie utahování šroubů už byla vyzkoušena téměř ve všech zemích vyznačujících se systémovou korupcí, ale nikde nevedla k úspěchu. Zkrátka, i tam, kde byla protikorupční opatření přijata, motor systémové korupce běžel dál.


Nová protikorupční opatření zvětšují administrativní zátěž a jejich realizace je finančně náročná. Jsme svědky procesu, kdy vedle korupčního systému roste i rozsáhlý protikorupční průmysl. Soukromé firmy, neziskové organizace a experti všeho druhu nabízejí různá protikorupční školení, certifikáty bezkorupčnosti, zpracovávání map korupčních rizik, tvorbu protikorupčních strategií, koncepcí, etických kodexů apod. Za což inkasují nemalé peníze. Z boje proti korupci se stává byznys stejný jako kterýkoliv jiný.


Výsledkem je, že česká veřejnost vnímá protikorupční boj jako neautentický. Značná část občanů má podezření, že spektakulární boj proti korupci je z velké části v rukou korupčníků a slouží jim jen jako zástěrka skrytých korupčních praktik. Mezi obyvatelstvem se rozmáhá pasivní radikalismus, který kombinuje kritiku demokratického režimu (volání po revolučních změnách a silném vůdci)smalou ochotou zapojovat se do protikorupčních aktivit organizací občanské společnosti.


Veřejnost je občansky demobilizovaná, protože nevidí reálnou alternativu řešení problému systémové korupce. Zdá se totiž, že si může vybrat jen mezi dvěma možnostmi: buď se také snažit zapojit do korupčních transakcí a tolerovat zkorumpovaný stát, anebo podporovat nákladný protikorupční průmysl, v němž se boj proti korupci nakonec stejně utopí v nekonečném množství bezzubých opatření. Přetrvávání tohoto občanského dilematu žene vodu na mlýn našim korupčníkům. Překonat ho vyžaduje přijmout nový přístup k řešení systémové korupce.


Daniel Kaufmann, expert Světové banky na protikorupční boj, nedávno řekl, že korupci nelze porazit bojem proti korupci. Namísto toho je podle něj potřeba jít drsně k jejím systémovým slabinám a zaútočit na ně pomocí vhodných institucionálních reforem. Po razantní změně dosavadní strategie boje proti korupci volají i jiní experti. Například Bo Rothstein na základě poznatků o boji proti systémové korupci v 19. století ve Švédsku přesvědčivě dokazuje, že současné nízké míry korupce v této zemi bylo dosaženo pomocí strategie zásadních institucionálních reforem, které se korupce týkaly jen nepřímo. Nebojovaly proti jednotlivým projevům korupčního systému, ale podkopávaly jeho základy a ničily prostředí, které korupci generuje. Proto bychom se měli ptát, kde jsou slabiny českého korupčního systému? Jak změnit sociální prostředí, které korupci stimuluje, resp. jak vypnout motor české systémové korupce?


Asi není těžké si všimnout, že nejméně jistou pozici v korupčním systému (založeném na komplicitě politiků, úředníků a podnikatelů) zaujímají politici. Jsou jeho nejslabším článkem, protože nejsou závislí jen na svých partnerech v korupčním systému, ale i na voličích. Zatímco podnikatelům a úředníkům stačí, aby se drželi „pravidel korupčního lovu“ (především musí mít dostatečné „politické krytí“ či správné „ekonomické pozadí“), politici musí navíc získat a udržet si i legitimitu v očích svých voličů.





Pokračování na straně 22





Sobeckostí proti korupci


Pokračování ze strany 21





Paradoxem dnešní doby je to, že právě kvůli získávání voličských hlasů potřebují politici korupční zdroje. Více korupčních peněz znamená více peněz na politický marketing, který zaručuje úspěch u voličů i politickou moc. Marketingový styl politiky, který ovládl současnou politickou scénu nejen u nás, ale i v západních demokraciích, je finančně velmi nákladný. Politický marketing vyžaduje politiku, která je soustředěná na práci s masmédii, na permanentní a spektakulární volební kampaně, formování image kandidátů do volených funkcí, výzkumy popularity politických vůdců a podprahových tužeb voličů, budování politických značek atd.


Marketingová politika je však nejen drahá, ale i velmi nespravedlivá vůči voličům jako spotřebitelům politického zboží. Díky marketingovému stylu politiky a sofistikovanému managementu volebních kampaní mohou strany masově nabízet své produkty (ideály, programy, vůdce, kandidáty, názory…) každý den, ale voliči jsou nuceni nakoupit je jednorázově na čtyři roky dopředu! Je to dáno tím, že ve volbách, které se zpravidla konají jednou za čtyři roky, společně s hlasovacím lístkem hází do urny i čtyřleté předplatné pro danou politickou stranu.


Diskriminace voličů Problém je, že korupční skandály politických stran voliči nemohou promptně potrestat bojkotem jejich produktů. Naše zákony právo na bojkot politického zboží neznají. V platném modelu financování politických stran dominuje státní podpora. Stát stranám zaručuje nerušené platby za jejich politické zboží na čtyři roky dopředu po úspěchu v parlamentních volbách. Získávají tak nepřiměřenou nezávislost na voličích, tj. spotřebitelích svých politických produktů, a mohou si dovolit ignorovat jejich názory a zaplétat se do korupčních skandálů.


Politický marketing na hony předstihl „politický shopping“. Degradoval moc voličů na úroveň dodavatelů suroviny pro výzkumy veřejného mínění. Nesouměřitelnost moci politických stran coby producentů politického zboží a moci jeho konzumentů, tj. voličů, způsobuje poruchy na politickém trhu – voliči ztrácí zájem chodit k volbám.


Dnes je volič v podstatě nesvéprávný spotřebitel. Politické produkty každodenní spotřeby je nucen platit dlouhodobě dopředu bez záruky jejich kvality i ceny. V důsledku této diskriminace ztrácí svoji moc spotřebitele, která spočívá v jeho právu nenakupovat zboží, které nechce. A to v situaci, kdy korupční skandály politických stran znehodnocují jejich produkty zpravidla už po několika měsících účinkování ve vládní koalici.


V dnešní době, kdy např. nákupy na finančních trzích probíhají v řádu desetin sekundy, představuje nakupování na politických trzích hluboký středověk. Sice si říkáme, že máme liberální demokracii, ale spíše bychom ji měli nazývat „státní demokracií“. Stát v pozici zprostředkovatele plateb politickým stranám a garanta čtyřletého předplatného za politické zboží způsobuje citelný zásah do práv voličů jako politických spotřebitelů. Nicméně naši liberálové o tom decentně už více než dvacet let mlčí.


Mlčíme o tom i my voliči. Zřejmě nemáme v sobě dost sobeckosti, abychom se dožadovali svých spotřebitelských práv na politickém trhu. Jsou to naše peníze, a přitom se nestaráme, za co je utrácíme! V důsledku mocenské asymetrie na trhu s politickými produkty volič jako politický spotřebitel ztrácí kontrolu nad svými penězi. Altruisticky se vzdává části své politické moci (suverenity) ve prospěch politických stran, které ovládají stát. Tím posiluje jejich nezávislost na vlastní osobě.


Záhadný altruismus voličů na politickém trhu vytváří podmínky velmi výživné pro korupci a velmi nezdravé pro demokracii. Naopak spotřebitelský egoismus voličů pomáhá vybalancovat možnosti prosazování zájmů menšího množství silných a velkého množství slabých hráčů. Dnes evidentně prohrávají ti slabí. Bez návratu egoismu voličů na politický trh systémovou korupci neporazí ani policisté, ani státní zástupci, ani altruisté sdružení v protikorupčních občanských organizacích a ani bohulibé sliby politiků.


Nové financování politických stran Kritickým předpokladem pro podkopání základů korupčního systému je tedy zrušení samozřejmosti modelu státního financování politických stran a oddělení volebního aktu od finanční podpory volené strany prostřednictvím daní. Jedním ze způsobů, jak může volič prosadit své individuální zájmy a získat zpět kontrolu nad nakupováním politického zboží, jsou „politická daňová určení“ (asignace), tj. pravidelné odvody části daní občanů ve prospěch konkrétní politické strany, kterou si občané sami vyberou a budou podporovat tak dlouho, jak to uznají za vhodné. Nové financování politických stran však může dobře fungovat jen za předpokladu splnění tří následujících podmínek:


1. Financování politických stran prostřednictvím státu či darů od soukromých osob bude omezeno na absolutní minimum. 2. Periodické provádění daňových asignací bude povinné pro všechny výdělečně činné občany.


3. Objem peněz, které mohou strany pomocí politických daňových určení získat, musí být dostatečně velký, aby se jim už nevyplatilo riskovat nařčení z korupce.


Nový model financování politických stran dá voličům větší spotřebitelskou autonomii a moc neplatit za politické zboží, které ztratilo svoji kvalitu. Vytvoří tak skutečně reputační prostředí pro chování stran na politickém trhu. Hrozba, že by pramen asignačních peněz mohl po korupčním skandálu náhle vyschnout, by byla dostatečně odstrašující, že by si strany spontánně hlídaly svoji reputaci, neodkláněly se od svých volebních programů a upustily od podpory korupčního systému.


Nový model financování politických stran oslabí jejich motivaci ke korupčnímu chování. S klesající aktivní účastí politiků na korupčních transakcích bude korupční systém vyveden z rovnováhy a bude jen otázkou času, kdy se zhroutí. Jistě platí, že individuální korupci nikdy nelze zcela vymýtit, ale také platí, že systémovou korupci zcela vymýtit lze! Důkazem toho jsou skandinávské země.


Zavedení politických daňových určení v ČR je tou institucionální změnou, která umožní efektivní nasazení přímých protikorupčních opatření a vytvoří podmínky, v nichž systémová korupce zcela zanikne. Korupční amnestie Cesta z pasti korupčního systému však nebude jednoduchá. Jistě lze předpokládat, že v novém prostředí rámovaném politickými asignacemi se budou politici chovat racionálně a zvolí reputační strategii „dělání politiky“. Otázkou je, jak toto prostředí vytvořit, jak motivovat politiky ke spolupráci na zavedení politických asignací. Investice do korupčního byznysu jsou značně nákladné a stále ještě přináší přijatelnou jistotu výnosů. Korupční investoři se jich nebudou chtít jen tak vzdát. Je proto nezbytné hledat mezi politiky spojence, kteří jsou v korupčním systému nespokojení a chtějí se z něj vymanit, ale nevidí vhodný způsob, jak to udělat, protože jim hrozí nebezpečí, že je pád korupčního systému strhne s sebou.


Předpokladem úspěšného zavedení nového způsobu financování politických stran je přijetí generální korupční amnestie. Bez odpuštění korupčním hříšníkům budou síly bojovníků proti korupci a korupčníků vychýleny ve prospěch těch druhých a protikorupční boj se bude bez úspěchu táhnout dlouhá léta. Samozřejmě korupční pardon bude pro mnohé bolestný, ale nemá smysl ukazovat jen světlo na konci tunelu, je potřeba ukázat i možnou cestu, která skutečně na jeho konec povede.


Nejistota spojená s dopady korupční amnestie na českou společnost není jediná věc, která může vzbuzovat obavy ze zavedení nového modelu financování politických stran. Především jde o něco, co ještě nikde nebylo vyzkoušeno. Historicky zažitý strach z nezdaru sociálního experimentu velí počkat, až se to osvědčí někde jinde, poučit se na chybách jiných a až pak se pustit do díla. Čas je však v dnešní době vzácná komodita. Čekání korupční situaci zhoršuje a může se stát, že promeškáme vhodnou chvíli, kdy navrhované řešení bylo ještě možné realizovat. A také na koho bychom vlastně měli čekat, když ani není jasné, jestli o nový model projeví zájem nějaká jiná země.


Otazník visí i nad tím, nakolik je nový model krokem do neznáma a nakolik jde jen o restaurování starého modelu, který se už osvědčil. Zlatý věk zastupitelské demokracie je spojován s existencí politických stran s masovou členskou základnou. Hlavním zdrojem příjmů těchto stran byly členské příspěvky, které členové stran každý měsíc individuálně platili do stranické pokladny. V pozdně moderním věku to už ale neplatí. Členské základny stran se rychle zmenšují. Masové strany dnes fakticky neexistují a jejich příjmy z členských příspěvků jsou minoritní.


K členství v politické straně nelze nikoho nutit. Obnovit masové členské základny stran je nereálná utopie. Návrat k individualizovanému a flexibilnímu financování stran prostřednictvím daňových asignací však možný je. Nový model není až tak nový a neodzkoušený, jak se na první pohled může zdát. Zavádí stejné principy, které platily před marketingovou politikou, způsobem, který odpovídá duchu pozdně moderní doby i obecnému volání po „skutečné demokracii“.


Technický systém, který by zvládl každý měsíc nebo tři měsíce změnit a realizovat daňové určení tak velkého počtu poplatníků, bude komplikovaný a finančně náročný. Tato obava je zřejmě oprávněná, ale musíme vzít v úvahu i to, kolik nás každý rok stojí existence korupčního systému a protikorupčního průmyslu dohromady. Náklady na vytvoření a provoz vhodného elektronického systému by jistě stály jen zlomek této ceny. Navíc, když jsme ochotni obětovat nemalé částky státních peněz na to, aby fungoval politický marketing stran, proč bychom neměli investovat také do voličů, aby fungoval i politický shopping?


Lze také namítnout, že politické nakupování bude povinné, což bude českého voliče od zodpovědného přístupu k občanským povinnostem spíše odrazovat. Když si bude své povinnosti plnit jen formálně, resp. z donucení, skutečně reputační prostředí fungování politických stran se nedostaví. Tento problém se zavedením nového modelu určitě nastane, záleží ovšem na tom, v jakém rozsahu. Je těžké to dopředu odhadnout. Alespoň mírný optimismus může v tomto směru vzbuzovat očekávaný účinek faktoru sobeckosti, který by měl voliče motivovat i neformálně.


Eskalace populismu?


Námitky proti novému sytému financování politických stran se dají očekávat: možnost měnit politická daňová určení každý měsíc nebo každého čtvrt roku povede politiky k nadbíhání momentálním náladám obyvatelstva, tj. k bezbřehému populismu a k velmi krátkodobému časovému horizontu jejich rozhodování. Rozhodovali by se zcela bezkoncepčně, bez ohledu na dlouhodobé vize a strategie. Není tomu ale tak již dnes? Bezkoncepčnosti a populismu nedokáže zabránit ani současný model financování. Podbízení se podprahovým tužbám voličů má totiž na svědomí právě marketingový styl politiky, který zavedly politické strany.


Naopak nový model založený na politických asignacích by voličům pro jejich rozhodování (komu nasměrovat část svých daní) poskytl flexibilní zpětnou vazbu a dal by jim šanci poučit se z chyb a napravit je v dalším kroku. Samozřejmě část voličů bude preferovat populistické strany. Politika je však hra, která nikdy nekončí. Pozitivní efekt dlouhodobého učení se na vlastních chybách se nakonec musí dostavit. Úspěšné budou ty strany, které svoji orientaci nemění podle větru a prokážou pevnost své morální páteře.


Možnost účinné nápravy předchozího rozhodnutí odlišuje situaci voličů v dnešníma v novém modelu financování politických stran. Politické asignace posilují pozice voličů jako spotřebitelů politického zboží. Umožňují jim vytvořit protiváhu moci politického marketingu a korigovat strategické kalkulace politiků. A tím otočit pomyslný vypínač motoru systémové korupce do klidové polohy.





***





Značná část občanů má podezření, že spektakulární boj proti korupci je z velké části v rukou korupčníků a slouží jim jen jako zástěrka skrytých korupčních praktik Politický marketing na hony předstihl „politický shopping“. Degradoval moc voličů na úroveň dodavatelů suroviny pro výzkumy veřejného mínění.





Stát v pozici zprostředkovatele plateb politickým stranám a garanta čtyřletého předplatného za politické zboží způsobuje citelný zásah do práv voličů jako politických spotřebitelů




O autorovi| PAVOL FRIČ, Autor je sociolog, působí na Fakultě sociálních věd UK v Praze








Sobeckosti proti korupci

Pavol Frič: Sobeckostí proti korupci, 5.1.2013  Lidové noviny  str. 21  Orientace


Sobeckostí proti korupci


Systémová korupce se nedá zastavit bojem proti korupci, ale jen zásadní reformou financování politických stran





Politický trh v současné době výrazně diskriminuje spotřebitele politického zboží, tedy voliče. Ti nemají jinou možnost než nakupovat produkty politických stran na čtyři roky dopředu bez záruky kvality i ceny.


Tuto diskriminaci by měla narovnat reforma financování politiky: strany by měly žít jen z povinných daňových asignací, jejichž příjemce by voliči mohli měnit každý měsíc dle své libovůle.





V poslední době k nám z české protikorupční fronty přichází pozitivní zprávy: policie zatýká korupčníky jak na běžícím pásu, v protikorupčních sítích uvízly i „velké ryby“, na státních zastupitelstvích jsou osobnosti s protikorupční pověstí a podle Transparency International si Česko dokonce polepšilo v indexu vnímání korupce ve veřejné správě. Proč ale nikdo nejásá? Proč nemluvíme o skutečném obratu v boji proti korupci?


Naprostá většina expertů a komentátorů zabývajících se korupcí považuje korupci v Česku za systémový jev založený na klientelistických vazbách organizované sítě kompliců (zkorumpovaných politiků, podnikatelů a úředníků…), kteří si vzájemně kryjí záda. Z korupce se stal systém, jenž se vůči protikorupčním snahám chová aktivně a chrání své členy před odhalením, stíháním a potrestáním. Když tak najednou nečiní, připadá nám to divné. Stále totiž nemůžeme říct, že motor systémové korupce se skutečně zastavil.


Naše pochybnosti jitří i populární názor Erika Besta, který za současnými úspěchy protikorupčního úsilí vidí boj velkých kmotrů proti malým kmotříčkům o větší sousta korupčního koláče. I kdybychom tuto konspirační teorii mohli ignorovat, stejně je těžké uvěřit, že policisté a státní zástupci mohou boj proti systémové korupci dotáhnout do konce jen sami. A ještě těžší je uvěřit tomu, že za zmiňovanými úspěchy policie stojí realizace protikorupční strategie vlády či dokonce tlak občanské společnosti.


Víra v utahování šroubů Tím hlavním důvodem, proč nemůžeme věřit, že v protikorupčním úsilí došlo k zásadnímu pozitivnímu obratu, je zvolený způsob boje proti korupci, který je typický jak pro vládní protikorupční strategii, tak pro iniciativy protikorupčních organizací občanské společnosti. V obou případech je tento boj založen na víře v sílu a dokonalost legislativních opatření regulujících chování úředníků či politiků. Vládní i občanští bojovníci proti korupci očekávají, že pomocí strategie legislativního „utahování šroubů“, tj. zpřísňováním pravidel zadávání veřejných zakázek, pravidel transparentnosti veřejné správy a politiky, pravidel financování politických stran či zpřísněním kontroly chování veřejných činitelů a zpřísněním postihů za korupci, postupně vytěsní korupční chování z veřejné správy a politiky.


V praxi se strategie zpřísňování pravidel proměnila v zákopovou válku, kde se různí bojovníci proti korupci stále více zaplétají do vleklého a únavného boje o každý paragraf či větu svých návrhů v naději, že i malé protikorupční kroky časem přinesou alespoň něco pozitivního. Dlouholeté zkušenosti z protikorupčního boje však zcela jednoznačně vypovídají o tom, že v prostředí systémové korupce jsou tato očekávání lichá. Korupčnímu systému se nakonec vždy podaří účinnost protikorupčních opatření natolik oslabit, že v praxi jsou zcela bezzubá či dokonce kontraproduktivní.


Hořkou pravdou je, že strategie utahování šroubů už byla vyzkoušena téměř ve všech zemích vyznačujících se systémovou korupcí, ale nikde nevedla k úspěchu. Zkrátka, i tam, kde byla protikorupční opatření přijata, motor systémové korupce běžel dál.


Nová protikorupční opatření zvětšují administrativní zátěž a jejich realizace je finančně náročná. Jsme svědky procesu, kdy vedle korupčního systému roste i rozsáhlý protikorupční průmysl. Soukromé firmy, neziskové organizace a experti všeho druhu nabízejí různá protikorupční školení, certifikáty bezkorupčnosti, zpracovávání map korupčních rizik, tvorbu protikorupčních strategií, koncepcí, etických kodexů apod. Za což inkasují nemalé peníze. Z boje proti korupci se stává byznys stejný jako kterýkoliv jiný.


Výsledkem je, že česká veřejnost vnímá protikorupční boj jako neautentický. Značná část občanů má podezření, že spektakulární boj proti korupci je z velké části v rukou korupčníků a slouží jim jen jako zástěrka skrytých korupčních praktik. Mezi obyvatelstvem se rozmáhá pasivní radikalismus, který kombinuje kritiku demokratického režimu (volání po revolučních změnách a silném vůdci)smalou ochotou zapojovat se do protikorupčních aktivit organizací občanské společnosti.


Veřejnost je občansky demobilizovaná, protože nevidí reálnou alternativu řešení problému systémové korupce. Zdá se totiž, že si může vybrat jen mezi dvěma možnostmi: buď se také snažit zapojit do korupčních transakcí a tolerovat zkorumpovaný stát, anebo podporovat nákladný protikorupční průmysl, v němž se boj proti korupci nakonec stejně utopí v nekonečném množství bezzubých opatření. Přetrvávání tohoto občanského dilematu žene vodu na mlýn našim korupčníkům. Překonat ho vyžaduje přijmout nový přístup k řešení systémové korupce.


Daniel Kaufmann, expert Světové banky na protikorupční boj, nedávno řekl, že korupci nelze porazit bojem proti korupci. Namísto toho je podle něj potřeba jít drsně k jejím systémovým slabinám a zaútočit na ně pomocí vhodných institucionálních reforem. Po razantní změně dosavadní strategie boje proti korupci volají i jiní experti. Například Bo Rothstein na základě poznatků o boji proti systémové korupci v 19. století ve Švédsku přesvědčivě dokazuje, že současné nízké míry korupce v této zemi bylo dosaženo pomocí strategie zásadních institucionálních reforem, které se korupce týkaly jen nepřímo. Nebojovaly proti jednotlivým projevům korupčního systému, ale podkopávaly jeho základy a ničily prostředí, které korupci generuje. Proto bychom se měli ptát, kde jsou slabiny českého korupčního systému? Jak změnit sociální prostředí, které korupci stimuluje, resp. jak vypnout motor české systémové korupce?


Asi není těžké si všimnout, že nejméně jistou pozici v korupčním systému (založeném na komplicitě politiků, úředníků a podnikatelů) zaujímají politici. Jsou jeho nejslabším článkem, protože nejsou závislí jen na svých partnerech v korupčním systému, ale i na voličích. Zatímco podnikatelům a úředníkům stačí, aby se drželi „pravidel korupčního lovu“ (především musí mít dostatečné „politické krytí“ či správné „ekonomické pozadí“), politici musí navíc získat a udržet si i legitimitu v očích svých voličů.





Pokračování na straně 22





Sobeckostí proti korupci


Pokračování ze strany 21





Paradoxem dnešní doby je to, že právě kvůli získávání voličských hlasů potřebují politici korupční zdroje. Více korupčních peněz znamená více peněz na politický marketing, který zaručuje úspěch u voličů i politickou moc. Marketingový styl politiky, který ovládl současnou politickou scénu nejen u nás, ale i v západních demokraciích, je finančně velmi nákladný. Politický marketing vyžaduje politiku, která je soustředěná na práci s masmédii, na permanentní a spektakulární volební kampaně, formování image kandidátů do volených funkcí, výzkumy popularity politických vůdců a podprahových tužeb voličů, budování politických značek atd.


Marketingová politika je však nejen drahá, ale i velmi nespravedlivá vůči voličům jako spotřebitelům politického zboží. Díky marketingovému stylu politiky a sofistikovanému managementu volebních kampaní mohou strany masově nabízet své produkty (ideály, programy, vůdce, kandidáty, názory…) každý den, ale voliči jsou nuceni nakoupit je jednorázově na čtyři roky dopředu! Je to dáno tím, že ve volbách, které se zpravidla konají jednou za čtyři roky, společně s hlasovacím lístkem hází do urny i čtyřleté předplatné pro danou politickou stranu.


Diskriminace voličů Problém je, že korupční skandály politických stran voliči nemohou promptně potrestat bojkotem jejich produktů. Naše zákony právo na bojkot politického zboží neznají. V platném modelu financování politických stran dominuje státní podpora. Stát stranám zaručuje nerušené platby za jejich politické zboží na čtyři roky dopředu po úspěchu v parlamentních volbách. Získávají tak nepřiměřenou nezávislost na voličích, tj. spotřebitelích svých politických produktů, a mohou si dovolit ignorovat jejich názory a zaplétat se do korupčních skandálů.


Politický marketing na hony předstihl „politický shopping“. Degradoval moc voličů na úroveň dodavatelů suroviny pro výzkumy veřejného mínění. Nesouměřitelnost moci politických stran coby producentů politického zboží a moci jeho konzumentů, tj. voličů, způsobuje poruchy na politickém trhu – voliči ztrácí zájem chodit k volbám.


Dnes je volič v podstatě nesvéprávný spotřebitel. Politické produkty každodenní spotřeby je nucen platit dlouhodobě dopředu bez záruky jejich kvality i ceny. V důsledku této diskriminace ztrácí svoji moc spotřebitele, která spočívá v jeho právu nenakupovat zboží, které nechce. A to v situaci, kdy korupční skandály politických stran znehodnocují jejich produkty zpravidla už po několika měsících účinkování ve vládní koalici.


V dnešní době, kdy např. nákupy na finančních trzích probíhají v řádu desetin sekundy, představuje nakupování na politických trzích hluboký středověk. Sice si říkáme, že máme liberální demokracii, ale spíše bychom ji měli nazývat „státní demokracií“. Stát v pozici zprostředkovatele plateb politickým stranám a garanta čtyřletého předplatného za politické zboží způsobuje citelný zásah do práv voličů jako politických spotřebitelů. Nicméně naši liberálové o tom decentně už více než dvacet let mlčí.


Mlčíme o tom i my voliči. Zřejmě nemáme v sobě dost sobeckosti, abychom se dožadovali svých spotřebitelských práv na politickém trhu. Jsou to naše peníze, a přitom se nestaráme, za co je utrácíme! V důsledku mocenské asymetrie na trhu s politickými produkty volič jako politický spotřebitel ztrácí kontrolu nad svými penězi. Altruisticky se vzdává části své politické moci (suverenity) ve prospěch politických stran, které ovládají stát. Tím posiluje jejich nezávislost na vlastní osobě.


Záhadný altruismus voličů na politickém trhu vytváří podmínky velmi výživné pro korupci a velmi nezdravé pro demokracii. Naopak spotřebitelský egoismus voličů pomáhá vybalancovat možnosti prosazování zájmů menšího množství silných a velkého množství slabých hráčů. Dnes evidentně prohrávají ti slabí. Bez návratu egoismu voličů na politický trh systémovou korupci neporazí ani policisté, ani státní zástupci, ani altruisté sdružení v protikorupčních občanských organizacích a ani bohulibé sliby politiků.


Nové financování politických stran Kritickým předpokladem pro podkopání základů korupčního systému je tedy zrušení samozřejmosti modelu státního financování politických stran a oddělení volebního aktu od finanční podpory volené strany prostřednictvím daní. Jedním ze způsobů, jak může volič prosadit své individuální zájmy a získat zpět kontrolu nad nakupováním politického zboží, jsou „politická daňová určení“ (asignace), tj. pravidelné odvody části daní občanů ve prospěch konkrétní politické strany, kterou si občané sami vyberou a budou podporovat tak dlouho, jak to uznají za vhodné. Nové financování politických stran však může dobře fungovat jen za předpokladu splnění tří následujících podmínek:


1. Financování politických stran prostřednictvím státu či darů od soukromých osob bude omezeno na absolutní minimum. 2. Periodické provádění daňových asignací bude povinné pro všechny výdělečně činné občany.


3. Objem peněz, které mohou strany pomocí politických daňových určení získat, musí být dostatečně velký, aby se jim už nevyplatilo riskovat nařčení z korupce.


Nový model financování politických stran dá voličům větší spotřebitelskou autonomii a moc neplatit za politické zboží, které ztratilo svoji kvalitu. Vytvoří tak skutečně reputační prostředí pro chování stran na politickém trhu. Hrozba, že by pramen asignačních peněz mohl po korupčním skandálu náhle vyschnout, by byla dostatečně odstrašující, že by si strany spontánně hlídaly svoji reputaci, neodkláněly se od svých volebních programů a upustily od podpory korupčního systému.


Nový model financování politických stran oslabí jejich motivaci ke korupčnímu chování. S klesající aktivní účastí politiků na korupčních transakcích bude korupční systém vyveden z rovnováhy a bude jen otázkou času, kdy se zhroutí. Jistě platí, že individuální korupci nikdy nelze zcela vymýtit, ale také platí, že systémovou korupci zcela vymýtit lze! Důkazem toho jsou skandinávské země.


Zavedení politických daňových určení v ČR je tou institucionální změnou, která umožní efektivní nasazení přímých protikorupčních opatření a vytvoří podmínky, v nichž systémová korupce zcela zanikne. Korupční amnestie Cesta z pasti korupčního systému však nebude jednoduchá. Jistě lze předpokládat, že v novém prostředí rámovaném politickými asignacemi se budou politici chovat racionálně a zvolí reputační strategii „dělání politiky“. Otázkou je, jak toto prostředí vytvořit, jak motivovat politiky ke spolupráci na zavedení politických asignací. Investice do korupčního byznysu jsou značně nákladné a stále ještě přináší přijatelnou jistotu výnosů. Korupční investoři se jich nebudou chtít jen tak vzdát. Je proto nezbytné hledat mezi politiky spojence, kteří jsou v korupčním systému nespokojení a chtějí se z něj vymanit, ale nevidí vhodný způsob, jak to udělat, protože jim hrozí nebezpečí, že je pád korupčního systému strhne s sebou.


Předpokladem úspěšného zavedení nového způsobu financování politických stran je přijetí generální korupční amnestie. Bez odpuštění korupčním hříšníkům budou síly bojovníků proti korupci a korupčníků vychýleny ve prospěch těch druhých a protikorupční boj se bude bez úspěchu táhnout dlouhá léta. Samozřejmě korupční pardon bude pro mnohé bolestný, ale nemá smysl ukazovat jen světlo na konci tunelu, je potřeba ukázat i možnou cestu, která skutečně na jeho konec povede.


Nejistota spojená s dopady korupční amnestie na českou společnost není jediná věc, která může vzbuzovat obavy ze zavedení nového modelu financování politických stran. Především jde o něco, co ještě nikde nebylo vyzkoušeno. Historicky zažitý strach z nezdaru sociálního experimentu velí počkat, až se to osvědčí někde jinde, poučit se na chybách jiných a až pak se pustit do díla. Čas je však v dnešní době vzácná komodita. Čekání korupční situaci zhoršuje a může se stát, že promeškáme vhodnou chvíli, kdy navrhované řešení bylo ještě možné realizovat. A také na koho bychom vlastně měli čekat, když ani není jasné, jestli o nový model projeví zájem nějaká jiná země.


Otazník visí i nad tím, nakolik je nový model krokem do neznáma a nakolik jde jen o restaurování starého modelu, který se už osvědčil. Zlatý věk zastupitelské demokracie je spojován s existencí politických stran s masovou členskou základnou. Hlavním zdrojem příjmů těchto stran byly členské příspěvky, které členové stran každý měsíc individuálně platili do stranické pokladny. V pozdně moderním věku to už ale neplatí. Členské základny stran se rychle zmenšují. Masové strany dnes fakticky neexistují a jejich příjmy z členských příspěvků jsou minoritní.


K členství v politické straně nelze nikoho nutit. Obnovit masové členské základny stran je nereálná utopie. Návrat k individualizovanému a flexibilnímu financování stran prostřednictvím daňových asignací však možný je. Nový model není až tak nový a neodzkoušený, jak se na první pohled může zdát. Zavádí stejné principy, které platily před marketingovou politikou, způsobem, který odpovídá duchu pozdně moderní doby i obecnému volání po „skutečné demokracii“.


Technický systém, který by zvládl každý měsíc nebo tři měsíce změnit a realizovat daňové určení tak velkého počtu poplatníků, bude komplikovaný a finančně náročný. Tato obava je zřejmě oprávněná, ale musíme vzít v úvahu i to, kolik nás každý rok stojí existence korupčního systému a protikorupčního průmyslu dohromady. Náklady na vytvoření a provoz vhodného elektronického systému by jistě stály jen zlomek této ceny. Navíc, když jsme ochotni obětovat nemalé částky státních peněz na to, aby fungoval politický marketing stran, proč bychom neměli investovat také do voličů, aby fungoval i politický shopping?


Lze také namítnout, že politické nakupování bude povinné, což bude českého voliče od zodpovědného přístupu k občanským povinnostem spíše odrazovat. Když si bude své povinnosti plnit jen formálně, resp. z donucení, skutečně reputační prostředí fungování politických stran se nedostaví. Tento problém se zavedením nového modelu určitě nastane, záleží ovšem na tom, v jakém rozsahu. Je těžké to dopředu odhadnout. Alespoň mírný optimismus může v tomto směru vzbuzovat očekávaný účinek faktoru sobeckosti, který by měl voliče motivovat i neformálně.


Eskalace populismu?


Námitky proti novému sytému financování politických stran se dají očekávat: možnost měnit politická daňová určení každý měsíc nebo každého čtvrt roku povede politiky k nadbíhání momentálním náladám obyvatelstva, tj. k bezbřehému populismu a k velmi krátkodobému časovému horizontu jejich rozhodování. Rozhodovali by se zcela bezkoncepčně, bez ohledu na dlouhodobé vize a strategie. Není tomu ale tak již dnes? Bezkoncepčnosti a populismu nedokáže zabránit ani současný model financování. Podbízení se podprahovým tužbám voličů má totiž na svědomí právě marketingový styl politiky, který zavedly politické strany.


Naopak nový model založený na politických asignacích by voličům pro jejich rozhodování (komu nasměrovat část svých daní) poskytl flexibilní zpětnou vazbu a dal by jim šanci poučit se z chyb a napravit je v dalším kroku. Samozřejmě část voličů bude preferovat populistické strany. Politika je však hra, která nikdy nekončí. Pozitivní efekt dlouhodobého učení se na vlastních chybách se nakonec musí dostavit. Úspěšné budou ty strany, které svoji orientaci nemění podle větru a prokážou pevnost své morální páteře.


Možnost účinné nápravy předchozího rozhodnutí odlišuje situaci voličů v dnešníma v novém modelu financování politických stran. Politické asignace posilují pozice voličů jako spotřebitelů politického zboží. Umožňují jim vytvořit protiváhu moci politického marketingu a korigovat strategické kalkulace politiků. A tím otočit pomyslný vypínač motoru systémové korupce do klidové polohy.





***





Značná část občanů má podezření, že spektakulární boj proti korupci je z velké části v rukou korupčníků a slouží jim jen jako zástěrka skrytých korupčních praktik Politický marketing na hony předstihl „politický shopping“. Degradoval moc voličů na úroveň dodavatelů suroviny pro výzkumy veřejného mínění.





Stát v pozici zprostředkovatele plateb politickým stranám a garanta čtyřletého předplatného za politické zboží způsobuje citelný zásah do práv voličů jako politických spotřebitelů




O autorovi| PAVOL FRIČ, Autor je sociolog, působí na Fakultě sociálních věd UK v Praze